Smutný den

Tato vzpomínka není moc stará. Jde o den úterý 11. října. To jsem byla na pohřbu mé druhé tety nebo tak něco. Bylo to smutné... moc smutné!

Teta měla rakovinu plic myslím, ale byla už stará. Neuměla moc chodit a do kostela, ačkoli to měla kousek, došla jen málokdy. Jmenovala se Adolfína, zkráceně teta Dolfka. Moc často jsem si už pak nevídala, byla hodně nemocná a opravdu moc nevycházela. Spíš jsem vídavala jejího manžela - strejdu Brunocha. Je to bývalý varhaník, vždycky se trochu podivně oblékal, chodil pro oběd k nám do jídelny tak, že vezl kolo a na řidítkách měl kastrůlky, ale většinou měl úsměv na rtu a vesele pozdravil.

V den pohřbu tety Dolfky bylo všechno jinak. Smuteční mši sloužil můj druhý strejda, nebo tak něco. Je nebo byl teď nevím knězem v Olomoucké katedrále sv. Václava. Strejda Mirek (ten kněz) je vysoký silný chlap. Vždy chodí hrdě vzpřímený s úsměvem na rtech a pro každého má dobré slovo. Vídáme ho málo, ale mám na něj dobré vzpomínky. 11. října na něj byl zajímavý pohled - sice šel vzpřímený a snažil se čelit prudkému větru, ale bylo v tom cosi poraženeckého a smutného... plášť pohřebního roucha se divoce zmítal ve větru. Vypadalo to majestátně, ale neuvěřitelně smutně. Ten den byl strejda ztrápený muž s bolestí v srdci.

Taktéž strejda Bruno vypadal o hodně jinak. Oproti zvyklosti byl pěkně oblečený. padnoucí oblek s kravatou a nádheré naleštené boty. Černé s bílou špičkou - těch se nedalo nevšimnout. Jako by se s ní chtěl rozloučit v nejhezčím oblečení. vzdát ji úctu. po cestě na hřbitov ho podpírala jeho dcera.. pak, když stál nad hrobem své zesnulé manželky - sklonil hlavu a plakal.

A mě napadlo, co mu ještě zbylo?? Sám je starý, moc toho už nezmůže. Má sice dceru, která ale bydlí daleko, a syna, který je tak trochu podivín. Co mu ještě zbylo?? Když jeho milá odešla...??

Možná víra, že se s ní zase setká v království nebeském!!!